Dlouho jsem se chystal na stavbu Audiny Leo Pavlíka. Číhal jsem na příhodný model, ale stále se nic levného a příhodného se nenaskytlo. Někdy před pár lety vydal model Pavlíkovi audiny Trofeu, ale v limitované sérii a dnes je již nedostupný a nebo je výjimečně na aukcích za hrozné peníze. Nakoupil jsem postupně několik modelů. Nejvhodnější jsou verze A2 od Trofeu a Vitesse, ale to jsou dost drahé modely a tak jsem číhal dál. CMR vydalo A2 ale s naznačenými vdechy vzduchu před zadním kolem. A tak jsem čekal dál. Postupně se mi podařilo zajistit kola, začal jsem tvořit dekály, ale zbývala mě zatím varianta postavit model CMR v cenové hladině cca 45€. Nedávno mě zaskočila na lyžích v Rakousku zpráva, že vychází u De Agostini Audina Michele Moutonové z RMC 1981. Na mizerných fotkách bylo vidět, že by to mohl být vhodný a hlavně levný model na přestavbu. Maska správná, kola správné a tak jsem volal kámošovi, ať mi dvě audiny koupí. Po návratu domů nadšení opadlo, protože to je verze A1 s rozšířenými lemy blatníků a bude potřeba model upravit.

Na FCB se stále vedou polemiky o rozdílnosti Audi A1 a A2. Obě verze zaprvé pamatuji a zadruhé jsem detailně nastudoval obě varianty, hodně materiálů pročetl a v podstatě základ karoserie je stejný u obou verzí.

První verze A1 se představila v Rakousku na začátku roku 1981, avšak ukázalo se, že je Quattro přece jen poněkud těžké. Verze měla plochou přední masku a měla hliníkové blatníky. Pozdější verze už měly vystouplou masku a dokonce jeden vdech na chlazení zadních brzd.

Modely verze A1 níže z modelového roku 1981 mám v této podobě. První je hodně dobře zpracovaný model od Vitesse a druhý je od Altaya. Opět jsou zřetelné rozdíly i podle stejného roku výroby mezi oběma verzemi A1 a je tak vidět rozdílný přístup k tvorbě modelů u různých výrobců.

Brzy v roce 1983 tedy přišla verze A2, která radikálně shodila na váze a navíc dostala pod kapotu pár koní navíc. Další změnou byly přepracované transmise bez středového diferenciálu. verze dostala větší chladič Intercoler a tím vystouplejší masku a na zadním blatníku byly vdechy vzduch na chlazení zadních brzd. Tuto verzi použil tým JZD Slušovice pro Leo Pavlíka. Bylo to auto po Michele Moutonové, které si odbylo soutěžní debut v Argentině v roce 1983. „Bylo to super auto, hodně dobře fungovalo,“ vzpomíná Leo.

Vlastním několik modelů Audin a tyto jsou prezentovány jako A2. První dva mají představovat jedno jediné auto Waltera Röhrla z RMC 1984. První správná a asi jediná verze A2 od Trofeu, druhý model je již zmiňovaný výrobce CMR. Třetí model je z edice De Agostini Stiga Blomqvista a je s plochou přední maskou, evidentně špatnou, protože v tomto roce jel s A2 s vystouplou maskou. A opět je vidět rozdílný přístup k modelům od různých výrobců.

Po prozkoumání modelu De Ago jsem si přeci jen řekl, že do přestavby půjdu. Karoserie je správná, chybí pouze vdechy na zadních blatnících a tak jsem zvolil variantu jako CMR, která vdechy naznačila dekálem. Navíc má Pavlík na spodním vdechu přelepenou reklamu Autoturist. Vystouplé lemy blatníků jdou zbrousit, stačí hrubší pilník a pak jemnějším doladit, není to nic složitého a dostaneme levný základ pro přestavbu. Dále je potřeba rozšířit rozchod kol a to je také jednoduchá úprava.

Takže model De Ago rozebrat na díly, karoserii namočit do nitro ředidla, dočistit drátěným kartáčem, obrousit lemy blatníků, nastříkat základem a pak bílou barvu. Používám spreje Dystik základ i barvu.

No a pak dekály. Zde sklízím opět kritiku za odstín zelené, ale pamatuji si ji jako tmavě zelenou a porovnával jsem jí s knihou Leo Pavlíka a konzultoval s lidmi, které v té době ve Slušovicích pracovali a dokonce do dnes vlastní artefakty s touto tmavou zelenou. Řekl bych, že moc světlou barvu má právě model Trofeu. A kritizující experti v té době, kdy Pavlíkova audina jezdila, ještě chodili po houbách…

Jak hotový model dopadl, vidíte níže v galerii: